koně příběhy

Jak kreslit koníky

Bez koní se žádná pořádná fantasy neobejde - obrněný hrdina i půvabná divoženka nejlépe vyniknou na plavném fríském oři... O koních se říká, že nakreslit je je velmi těžké, není to ale o moc těžší, než nakreslení kteréhokoliv jiného zvířete (s výjimkou žížaly :-) ).
Kůň, stejně jako všichni vyšší živočichové, má kostru a svalstvo:

Samozřejmě nemůžete vykreslovat všechny svaly, které na obrázku vidíte - takový kůň by vypadal jako kulturista. Ve skutečnosti vynikají jenom některé svaly.

Jste-li zvyklí poměřovat, podívejte se ještě na jeden obrázek, kde jsou schematicky znázorněny poměry jednotlivých částí těla. Nesmíte to pochopitelně mít za bernou minci, všichni koně nemají ideální míry :)

Koně mohutnějších plemen mají víc svalové hmoty, takže vypadají podsaditější a těžší; naopak koně dostihoví, kteří jsou šlechtěni, aby mohli vyvinou co největší rychlost, jsou vysocí, mají "ostřejší" rysy a břicho "vykasané" podobně jako třeba dogy:

Jednotliví koně se liší i dalšími znaky, nejmarkantnější jsou tvar hlavy, tvar a posazení krku, tvar zad a břicha, tvar zádě a nasazení ocasu.
"Obyčejný" kůň má horní linii hlavy téměř rovnou, jen mírně zaoblenou, celá hlava má tvar klínovitě se zužující. Arabští koně mají naopak linii nosu prohnutou dolů. Někteří koně mají tzv. klabonosý profil - horní linie hlavy je rovná a plynule přechází v oblou linii nosu. Kladrubští koně, světoznámé kočárové plemeno, má tuto oblou linii velice výraznou - je to jejich poznávací znak, podobně jako tvar hlavy u arabských koní. Tvar hlavy musíte přizpůsobit celkové konstituci koně - těžký kůň s širokými plecemi a mohutným krkem nemůže mít křehkou, štíhlou hlavinku.

Jak hlavu nakreslit? Prohlédněte si ještě jednou obrázek svalstva koně nahoře a všimněte si tvaru - základní konstrukce se dá nakreslit jako dvě kružnice, spojené dvěma liniemi. Pod kůží se musí zřetelně rýsovat mohutné žvýkací svaly, nezapomeňte ani na nějakou tu cévku, kůže na hlavě koně je velmi jemná. Kolem nozder má kůň citlivé hmatové chlupy; jsou tak tenké, že je můžete klidně vynechat, nekreslíte-li hlavu nebo dokonce jen nos v detailu.
Nasazení hlavy na krk také bývá různé - někteří koně mají krk krátký a masitý, jiní štíhlý a dlouhý, někteří ho mají ohnutý do ladného oblouku a jeho počáteční linie je prodloužením linie hlavy, jindy je naopak hlava posazena na krk v ostrém úhlu a spodní hrana krku je prohnuta dolů. Při pohybu nese kůň hlavu obvykle mírně skloněnou, unavený kůň má krk i hlavu natažené dolů. Bujní vzpínající se oři se kreslí s hlavou přitisknutou ke krku nebo naopak drženou nahoře a krkem prohnutým vzad.
Co se týče nasazení krku na plece, to je pro mnoho začátečníků choulostivé místo - zvláště mají-li nakreslit třeba pasoucího se koně. Než se tedy do toho pustíte, prohlédněte si ještě jednou obrázek koňské kostry a svalstva - vidíte, jak je prohnutá páteř? V místě, kde krk přechází ve hřbet, je malý hrbolek, kterému se říká kohoutek, na ten nezapomeňte. Je-li kůň osedlaný, sedlo zčásti kohoutek překrývá. Od kohoutku se také měří výška koně, ale to už mířím někam úplně jinam.
Břicho, hřbet a záď přizpůsobte opět typu koně, kterého kreslíte; čím těžší kůň, tím zaoblenější bude mít tvary a naopak. Hřbet je mírně prohnutý, u těžších koní kratší, plnokrevníci ho naopak mívají dlouhý a často spíš rovný, než prohnutý. Ocas je opět na zádi posazený buď vysoko, nebo nízko, přičemž první varianta opět obvykle přísluší koním štíhlejším a hranatějším. Namalovat tímto způsobem dlouhý, vlnitý ocas pohádkového oře, vypadalo by to divně. Ocas dole končí "do ztracena," tj. pomalu se zužuje do špičky, může ale také být rovně zastřižený nebo kupírovaný - ocasy se koním hojně kupírovaly v 18. a 19. století a kupírovaný ocas byl velmi kraťoučký (při kupírování se totiž nezastřihly pouze na krátko žíně, ale useklo se několik posledních článků páteře, podobně, jako se to dodnes dělá u některých psích plemen).

Když už jsme u té srsti - ocas i hřívu dělejte ve stejném stylu, tj. zvlněný ocas až na zem vyžaduje také dlouhou, hustou hřívu a naopak. Hřívu kůň nemusí mít jenom klasickým stylem učísnutou "na pěšinku", většinou se češe na jednu stranu, stříhá se "na ježka" nebo různě zaplétá do copánků. Hříva končí kousek nad kohoutkem. Kštice na hlavě může být libovolně dlouhá, je-li hodně dlouhá, nemůže ležet rovně uprostřed hlavy; bude nejspíš spadat na jednu nebo na obě strany. Těžcí koně s hustou hřívou a ocasem budou také nejspíš mít rousy nad kopyty a tzv. licousy, více či méně patrné chlupy na bradě. Koně, kteří žijí po celý rok venku a koně méně šlechtěných plemen mívají hustší srst s chumáči dlouhých chlupů v zimě, na jaře přelínávají na letní srst.

Nohy, to je další věc, která se špatně trefuje. Nesmí být příliš dlouhé, ani příliš krátké, musí se ohýbat tím správným směrem a musí působit příslušně těžkopádně nebo naopak lehce.
Délka přední nohy průměrného koně od loketního kloubu (pozor - to, čemu se u koně říká "přední koleno", je ve skutečnosti ekvivalent zápěstí, loketní kloub je tam, kde se noha spojuje s břichem, rameno je hned pod krkem, kde končí lopatka) ke kopytu je přibližně stejná, jako délka horní linie krku od uší ke kohoutku. Zadní noha pak musí být délce přední přizpůsobena. S klouby je to na ní obdobně, to, co by se dalo nazvat "zadním kolenem", neboli správně hlezno, je vlastně kotník; stačí, když se podíváte, kde má kůň pánev a kyčelní klouby a spočítáte si to.
Na příkladu si všimněte, jak koňské nohy vypadají, jak přecházejí v kopyto a jak jsou "přimontovány" k tělu; pozor na linii zadní nohy, která často dělá potíže. Když kůň stojí, v 99% případů má jednu zadní nohu mírně zakročenou a druhou předkročenou, obě postavené v určitých víceméně univerzálních úhlech a nikdy to nevypadá jako šunka na klacíčku. Řiďte se tvarem a délkou kostí a svalů a nezapomínejte, že kůň je ladné zvíře a musí tak vypadat!

Kopyta jsou zbarvena podle barvy koně, světlí koně mají kopyta světlehnědá, tmaví velmi tmavě hnědá až černá. Kopyta se také sama od sebe příliš nelesknou. Černé barvy a lesku se odjakživa dosahovalo natíráním kopyt černou vazelínou; hezky to vypadalo a zároveň to kopyto udržovalo. Kreslíte-li nohu v detailu, nezapomeňte na podkovy a hřeby, které bývají dobře vidět. Tak, základy bychom měli probrané, můžeme si povědět některá specifika.

Hříbě

Zatímco rámec dospělého koně je čtvercový (tj. dal by se namalovat přesně doprostřed čtvercové čtvrtky, aniž by na okrajích zbylo nějaké místo), případně mírně obdélníkový s tím, že ten obdélník bude položený na delší stranu, rámec hříběte je obdélníkový s tím, že ten obdélník bude stát zásadně na straně kratší. Nebo jinak, hříbě je vždycky vyšší než širší, což je dáno tím, že má v poměru k tělu hrozně dlouhé nohy. Většina kopytnatců se rodí v této podobě, aby mohli už několik hodin po narození v případě nutnosti rychle utíkat. "Holeň" přední nohy zůstává v podstatě stejná po celou dobu života koně, tj. už od narození je ve své konečné délce; s ostatními částmi nohou je to podobně. Hříbata mají také drobnější rysy hlavy, krátkou a huňatou hřívu a místo ocasu takový krátký plyšový váleček; dlouhé žíně narostou postupně.

Poník

Stejně jako koní, poníků existuje spousta plemen. Některá z nich, např. highland pony nebo velsh pony, jsou skutečně zmenšeniny velkých koní; mají výšku (měřenou od kohoutku) od 110 - 150 cm a jinak vypadají jako velcí koně, někteří mívají menší uši a kratší hlavu. Pak jsou tu ostatní plemena, která vypadají přesně jako to, co si normální člověk představí pod slovem "pony." Typickým představitelem je shetlandský pony; bývá kolem 1m vysoký, má silný a krátký krk, široké plece, krátké nohy s drobnými kopýtky, huňatou dlouhou hřívu a ocas a malou hlavu s hustou kšticí, která ji často téměř celou zakrývá. V zimě mívá navíc hustou a tvrdou srst, což dojem celkové huňatosti jen dokresluje. Shetland je jedno z nejrozšířenějších plemen poníků na světě, najdete ho v cirkusech, na statcích, rančích i chovných stanicích. Jeho domovem jsou Shetlandské ostrovy, kde jsou poměrně kruté klimatické podmínky, takže shetlandští poníci jsou mimořádně silní a otužilí; v porovnání se svou velikostí jsou to nejsilnější koně vůbec, unesou dospělého člověka i s těžkým nákladem, podobně jako mezci. Nakreslením poníka můžete vnést do svého díla odlehčení, poníci jsou totiž, zřejmě díky vzhledu, považování za veselá a družná zvířata, přestože jsou mezi nimi i kousavé potvory.

Divoká plemena

"Pravých" divokých koní už dnes moc nezbylo - vlastně jenom jeden. Poté, co byl v 19. století vyhuben tarpan, zůstal už jen divoký kůň z mongolských stepí, kertag - kterého my známe pod jménem kůň Převalského. Na něm si také vysvětlíme, jak se "divoký" kůň liší od svých šlechtěných bratranců.

Prvním důležitým znakem je velikost - divocí koně jsou menší. S tím se pojí i další tělesné znaky - mají mohutnou, nikterak ladnou hlavu, krátký silný krk, válcovité tělo s rovným hřbetem, podobným oslímu, a krátké silné nohy. Hříva je krátká a ježatá, ocas řídký a posazený nízko na kulaté zádi. Srst koně Převalského se řídí přírodou - v zimě je velmi hustá a huňatá, v létě kratší a hladší.
Velmi důležitým znakem je zbarvení. Žlutavá barva koně Převalského není pravidlem, tarpani například byli spíš šedohnědí, končetiny, hříva a ocas jsou ale vždy černé, nebo přinejmenším velmi tmavé. Stejně tak bílá tlama není pravidlem, ale bývá obvykle světlejší nebo tmavší, než ostatní srst. Světlá je také srst na břiše. Na zádech mají divocí koně, a často i jejich potomci (obvykle z řad poníků), tzv. úhoří pruh - tenký pruh tmavé srsti, který se táhne přes krk (ve hřívě pochopitelně není znát), přes celá záda až k ocasu, kde nekončí, ale pokračuje ve formě několika černých žíní až na konec ocasu.

Realistické detaily

Když budete kreslit nebo malovat samotného koně, budete se možná snažit, aby vypadal co nejrealističtěji. Čehož, kromě toho, že si na svém výtvoru dáte mimořádně záležet, dosáhnete neopomenutím nenápadných, leč důležitých detailů.

1) Takovým detailem jsou například hmatové chlupy na tlamě, o kterých už jsem někde nahoře mluvila. Chlupy jsou velice jemné, je nutné si proto rozmyslet, jestli je obrázek natolik veliký, aby byly vidět. V opačném případě by to mohlo vypadat, že má kůň kolem tlamy zabodaná párátka, což by asi moc realistické nebylo...

2) Nezapomínejte kreslit žíly! Kupříkladu na každém koni uvidíte břišní žílu, takže na ni nezapomínejte, drobné žilky pak vystupují všude, kde je jemná kůže - na nohách, na hlavě, na krku.

3) Důležitým detailem jsou zvláštní útvary na nohách koně, o kterých pravděpodobně ani netušíte, že existují - kaštánky. Kaštánky jsou rohovité zbytky po prstu - předci koní neměli kopyta, ale normální tlapy s prsty, které jim usnadňovaly pohyb terénem. Kaštánky jsou na všech čtyřech nohách, na vnitřní straně, kousek nad kolenem (hleznem).

4) Koně také pochopitelně mají, stejně jako všichni vyšší živočichové, dvě pohlaví, která se odlišují příslušnými orgány. Když budete chtít nakreslit hřebce, musí to být vidět... Obvykle stačí podobný decentní náznak, jako na tomto obrázku. Klisna a valach žádné vnější pohlavní orgány nemají.

5) Pěkným detailem, který prokáže, že se v koních vyznáte :), je výžeh. Výžeh je značka chovné stanice, někdy s číslem, někdy bez, která se vypaluje (buďto klasicky, nebo tekutým dusíkem) obvykle do sedlové krajiny, případně na stehno, někdy i na žuchvu (tedy na líci - tvář na hlavě). Vypálená značka bývá o něco tmavší než okolní srst, výžehy dusíkem jsou naopak bílé. Značky jsou většinou písmena, případně doplněná malou stylizovanou korunkou nahoře (bývalé královské hřebčíny, např. Kladruby). Z čehož vyplývá, že si značku snadno můžete vymyslet :).

Kůň zepředu a zezadu

Postroj

Pomalu se dostáváme od samotného koně ke koni ve spojení s člověkem. Jestli chcete kreslit a malovat jen samotné koně, nemusí vás zbytek tohoto pojednání zajímat, v opačném případě čtěte dál.
Zvládnete-li nahodit na papír koně, samotný postroj už bude jen jednoduchoučkým doplňkem. Jezdecký postroj se skládá z uzdečky a sedla, případně ozdobné čabraky, tažný postroj je v podstatě hromada řemenů s chomoutem nebo i bez.

Uzdečka, nesprávně nazývaná uzda (uzda je varianta s pákovým udidlem), se skládá z udidla, kovového válečku (v celku nebo ze dvou pohyblivě spojených kousků) opatřeného na obou stranách kroužky, který má kůň v hubě, a řemínků, které ho drží na hlavě. Nejjednodušší uzdečka je na obrázku úplně vlevo; jeden řemen vede za ušima a drží udidlo na místě, druhé dva drží na místě tento řemen a jezdec třímá v rukou otěže. Náčelní řemen se často dělá ozdobný. K základní uzdečce lze přidat ještě nánosník, který se dává koním proto, aby nemohli moc otvírat tlamu a nevypadlo jim udidlo, řemen na nose se zapíná jako za udidlo, tak i před něj, jak je libo. Nánosník není připevněn ke kroužkům udidla, proboha, nekreslete ho tak, to si může dovolit dítě, seriózní výtvarník ne; nánosník je připevněn svým vlastním řemenem za uši. Třetí řemen za uši přibyde v momentě, kdy kůň dostane uzdu, tj. ještě jedno udidlo, připnuté řetízkem pod bradu, od kterého vedou ještě jedny otěže. Uzda se používá při drezurních soutěžích, neboť umožňuje citlivější ovládání koně, což vás asi nezajímá tolik jako to, že pákové udidlo používali kovbojové (ovšem samotné, bez prvního udidla a otěží, bez nánosníku a často i bez náčelníku, navíc otěže nebyly spojené, byly to dva volné dlouhé řemeny, jejichž konci se kůň pobízel namísto bičíku) a že uzda se "nosila" i v dobách rytířských. Kůň se řídil první (odborně řečeno stihlovou) otěží a otěž páková, zdobená širokými pruhy různě prostřihávané, vyšívané, okované nebo jinak naparáděné kůže či látky, se nechávala volně ležet. Stájová ohlávka, kterou mívají koně na hlavě ve stáji nebo na pastvě a za kterou se vodí, ať už přímo rukou nebo na provaze či řemeni, je jednoduchá a velmi volná konstrukce z několika řemínků.